Rostliny evropského čarodějnictví

Evropské halucinogeny používané pro věštecké a obřadní rituály.

V minulých výpravách za halucinogenními rostlinami jsme neopouštěli americký kontinent, byla by však chyba zaměřit se pouze na tuto, v tomto ohledu jistě velmi zajímavou, část světa. V tomto článku se seznámíme s evropskými halucinogeny, používanými pro věštecké a obřadní účely pravděpodobně již od starší doby kamenné (kolem roku 14 000 př.n.l., tedy s příchodem člověka dnešního typu).

Za možné náznaky užívání halucinogenů v tomto období můžeme považovat všeobecně známé jeskynní malby. Ty se většinou nachází hluboko v jeskyni v místech, kam byl přístup omezen pouze pro úzký okruh osob (šamanů?). Že se jedná právě o záznamy stavů „změněného vědomí" soudíme podle schématu jeskynních maleb, které se s postupem hlouběji do jeskyně mění z abstraktních geometrických tvarů na různé figurální a zoomorfní motivy. Tato posloupnost se nápadně podobá průběhu psychotropního zážitku, kdy se postupem sílení příznaků otravy mění vize postupně od abstraktních, neurčitých, geometrických tvarů až k halucinacím reálně zobrazujícím lidi, zvířata a podobně v různých situacích. I když se to s určitostí zřejmě již nikdy nedozvíme, je pravděpodobné, že malbou na stěnu zaznamenal jeden z našich prapředků svůj „tripreport", který mu měl později pomoci vrátit se ve světě „mimo naši realitu" do míst, kde ho naposled opustil.

Nejstarší jednoznačné důkazy o užívání halucinogenů v Evropě pochází ze starověkého Řecka ze známé věštírny v Delfách. Ta byla v době městských států umístěna na odlehlém místě, čímž byla zajištěna její neutralita. Žádná válečná výprava, královský sňatek, nebo jiná významná událost se neobešla bez výpravy do Delf a po provedení mnohdy velmi hodnotné oběti byla provedena věštba. Ta probíhala tak, že byla vybrána panna z města, odkud pocházel zadavatel věštby, nahá se usadila v místnosti, kde na kamenném podstavci hořela směs halucinogenních bylin a semen (pravděpodobně se jednalo směs semen blínu černého a durmanu obecného, další ingredience jsou nám neznámé) a podle chování a vizí této dívky kněží prováděli věštbu. Tento způsob věštění se postupem času s různými obměnami rozšířil po celém antickém světě a částečně ovlivnil i sousedy v tzv. Barbaricu (svět mimo Řecko, později Říma).

Naše území je v této době ovládáno původním keltským obyvatelstvem, kterým také nebylo užívání halucinogenních rostlin cizí. Známe od nich škálu halucinogenních piv složených opět z blínu, durmanu, ale v omezené míře i rulíku zlomocného. Nepředstavujme si však, že se podobné pivo pilo tak, jako dnes. V keltském světě bylo považováno za velmi posvátné a jeho pití bylo povoleno jen při výjimečných obřadech a oslavách konaných většinou ve svatyních k tomuto účelu přímo určených.

Po odchodu Keltů z našeho území upadají stopy po užívání halucinogenních látkách do zmatku období stěhování národů, aby se znovu vynořili s příchodem Slovanů a jejich pohanského náboženství. Původní Slované (ve svém pranárodě sousedící s íránskými kmeny) znali širokou škálu psychotropních rostlin. Často užívali marihuanu, hašiš a dokonce i indický posvátný konopný nápoj bhang (směs bylin však byla upravena podle podnebí a dosažitelnosti rostlin.) Tyto znalosti si sebou přinesli v 6. Století až na území Čech, kde vyrostly mnohé pohanské svatyně, kde byly halucinogeny požívány tzv. Volchy (čaroději). Užívání halucinogenů u Slovanů mělo pevný řád. Například při věštbě se užívala jiná rostlina, než při kontaktu s běsy (lesními duchy) a podobně.

Tvrdou ránu pro pohanské náboženství a znalosti omamných rostlin znamená 10. Století. Přichází křesťanské náboženství, které ničí svatyně, mýtí posvátné háje a na jejich místech staví kostely a kláštery. Znalost halucinogenů je prohlášena za neslučitelnou s křesťanskou vírou a postupně se stahuje do ilegality.

Poslední významní nositelé tohoto kultu v Evropě byli středověké čarodějnice. Vycházely z ústního šíření zbytků pohanských rituálů a jako bylinkářky znaly všemožné halucinogeny a jejich účinky. Tato komunita zažívala svůj vrchol především ve 14. a 15. Století, kdy se konaly různé sešlosti a sabaty čarodějnic (z tohoto období pochází například pověst o létání na koštěti, neboť ženy užívaly psychotropní rostliny v podobě masti, kterou natřeli na násadu koštěte a vtírali si tuto mast do genitálií, čímž byl zajištěn nejrychlejší nástup účinků). Jak je všeobecně známo, tyto ženy byly brzy označeny za kacířky a v inkvizičních procesech nelítostně vražděny.

Nyní se podívejme na rostliny, které byli u nás užívány k magickým účelům nejčastěji (uvádím pouze zelené rostliny, na houby bude zaměřen jiný článek).

Durman obecný

Celosvětově rozšířená rostlina. Dnes její kult pokračuje především v Jižní Americe u domorodých indiánských kmenů. Jeho obřadné užívání je doloženo také ve starověkém Řecku a Persii. Za posvátnou rostlinu je považován také v čínském budhismu. Podle taoistické legendy je durman jednou z cirkumpolárních hvězd, jejíž květy jsou přinášeny na zem zvláštními posly vzdálené hvězdy. (Zdroj: A. Hofmann, R. Schultes Rostliny bohů)

Rulík zlomocný

V evropském čarodějnictví asi nejpoužívanější psychoaktivní rostlina. Je to nejsilnější halucinogen starého světa. Jeho konzumace je však velmi zrádná, neboť se nedá nijak určit množství aktivní látky v rostlině. Může se stát, že již jedna jediná bobule má v sobě smrtelnou dávku alkaloidů (jako všechny lilkovité rostliny obsahuje především hyoscyamin, atropin a skopolamin). Pro svou jedovatost byl oblíbeným prostředkem travičů. V renesanční Itálii ho používali ženy jako pomůcku pro rozšíření zorniček. Zasněný pohled byl tehdy považován za známku okouzlující krásy.

Blín černý

Velmi rozšířená bylina. Její konzumace za účelem ztišení bolesti je známá již z hieroglyfických zápisků ze starověkého Egypta. Pro tyto účely byl také rozšířen v antickém světě. Již ve starověkých textech se však objevují mnohá varování, že konzumace blínu může vést k „trvalému šílenství". Jeho koncentrát se používal jako jed a těsně podsmrtelná dávka prý dokázala dotyčnému nešťastníkovi zcela vymazat paměť.

Mandragora lékařská

Proslavená především jako prostředek k vykonávání černé magie. Proslula nejen svou omamnou silou, ale především zvláštním tvarem kořene, který je různě pokroucený a rozvětvený tak, že často připomíná lidskou bytost. Tato podoba dala vzniknout mnoha pověrám. Například v raném křesťanství byla považována za výtvor boha jako pokus před vytvořením člověka. Pověsti o mandragoře postupně gradovali až do fáze, kdy byla natolik obávanou, že se lidé báli k ní jenom přiblížit. Věřili, že při vytržení vydává tak strašný křik, že zahubí vše živé co je poblíž.

Tyto čtyři rostliny a jejich různé směsi byly na našem kontinentu, i na našem území, po tisíciletí užívány jako obřadní rostliny. Chtěl bych však varovat všechny, kteří by měli choutky s těmito (u nás volně rostoucími) rostlinami experimentovat. Naši předci dobře znali sílu těchto rostlin, chovali je v nesmírné úctě a užívali je pouze po dlouhých duševních přípravách při výjimečných rituálech. Do dnešních dob se nám tyto znalosti nedochovali, tudíž nemůžeme navazovat na tradice kultu těchto rostlin.

Všechny výše uvedené rostliny jsou při až překvapivě malých dávkách smrtelně jedovaté!!!