Z pohledu právníka

Téma veřejné reprodukce hudby bývá často diskutováno a to zejména s ohledem na to, co už je a co ještě není veřejnou reprodukcí hudby.

Téma veřejné reprodukce hudby bývá často diskutováno a to zejména s ohledem na to, co už je a co ještě není veřejnou reprodukcí hudby. Zda se jedná nebo nejedná o veřejnou reprodukci hudby, nemusí paradoxně vždy záležet pouze na počtu posluchačů, či třeba na tom zda se posluchači navzájem znají.
Pokud si člověk doma uspořádá oslavu narozenin v kruhu rodiny, může na oslavu přijít např. 15 lidí. Těmto lidem pak jako zvukovou kulisu oslavenec pouští hudbu, v tomto případě se ještě dle mého názoru nejedná o veřejnou hudební reprodukci a lze ho ještě podřadit pod užívání pro vlastní potřebu.

Ovšem například v drtivé většině běžných kadeřnictví hraje jako kulisa hudba. Přestože do kadeřnictví nemusí za celý den přijít ani těch 15 lidí, jako přišlo na narozeninovou oslavu, jedná se už o veřejnou reprodukci hudby a provozovatel kadeřnictví by za pouštění hudby měl platit poplatky za reprodukci hudby. O veřejnou reprodukci hudby se jedná proto, že kdokoliv z ulice může do kadeřnictví zavítat a hudbu si tam poslechnout.

Další příklad, kdy jsou vybírány poplatky, lze označit za poněkud bizarní. Jedná se o situaci, kdy například tři zaměstnanci v uzavřené kanceláři poslouchají rozhlasové vysílání. I v takovém případě je nutno hradit poplatky, jelikož toto užívání dle kolektivních správců překračuje užívání pro vlastní potřebu a jedná se již o veřejnou reprodukci hudby.
O veřejnou reprodukci hudby se tedy jedná vždy, když je umožněno si tuto reprodukci vyslechnout blíže neurčenému počtu lidí. Typicky tak jde o bary, kavárny, diskotéky, ale třeba i o nákupní centra, plovárny nebo malé obchůdky, kde si samotná obsluha krátí dlouhou chvíli poslechem hudby, kterou pak mohou slyšet i zákazníci.

Jestliže člověk tedy veřejně reprodukuje hudbu, měl by za tuto reprodukci odvádět poplatky autorům hudebních děl. Naše právní úprava obsahuje institut kolektivní správy autorský děl. Kolektivní správa autorských práv bývá definována jako zastupování většího počtu osob a spravování majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících. Kolektivní správa je jistě efektivnějším nástrojem, než kdyby si autoři sami svá autorská práva spravovali sami. I pro osoby, které hudbu reprodukují, by bylo značně nákladné uzavírat s každým autorem zvláštní licenční smlouvu.

Vykonávat činnost kolektivního správce práv podle autorského zákona lze pouze na základě povolení ministerstva kultury. V současné době u nás existuje 6 kolektivních správců autorských práv. Jsou to OSA, DILIA, INTERGRAM, OOA-S, Gestor a OAZA. Kolektivní správci vykonávají správu autorský práv vždy v určité oblasti, např. OSA v oblasti pro práva k dílům hudebním a DILIA v oblasti pro práva divadelní, literární a audiovizuální. Kolektivní správci práv jsou podle § 97 autorského zákona právnické osoby, které sdružují nositele práv, tedy autory, výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů.

V praxi se lze velmi často setkat se skutečností, že jeden provozovatel musí platit více kolektivním správcům za jednu činnost. Nemusí jít ovšem o protizákonnou situaci a svévůli kolektivních správců. Jak již jsem výše psal, jednotliví správci zastupují vždy autory z určitých oblastí, přičemž výsledné dílo nemusí být nutně pouze dílem jednoho autora a z jedné oblasti. Příkladem může být píseň zazpívaná v televizním filmu. Hudbu složí jeden autor, text napíše druhý, výsledný zvuk připraví třetí, výtvarné kulisy čtvrtý, a konečně píseň zazpívá herec. V tomto případě by měl tedy provozovatel veřejné reprodukce uzavřít licenční smlouvu s OSA, DILIA, OOS-A, INTERGRAM a s OAZA. Z uvedeného plyne, že každý, kdo má ve své provozovně veřejně přístupnou televizi, by měl uzavřít licenční smlouvu s uvedenými kolektivními správci.
Které kolektivní správce je tedy nutno požádat o povolení v případě pořádání veřejné reprodukce hudby?

V prvé řadě je nutno oslovit kolektivního správce OSA. Dle § 100 odst. 5 autorského zákona musí pořadatel oznámit OSA program produkce s uvedením jmen autorů a názvů děl, která mají být provozována, a to nejpozději 10 dnů před konáním produkce. Tento správce má přímo na svých stránkách návrhy licenčních smluv (žádosti), které je nutno zaslat vyplněné zpět na příslušnou adresu. Než pořadatel začne vyplňovat formulář, musí si ujasnit, zda se jedná o živou hudbu, reprodukovanou hudbu či jen o reprodukční přístroj. V případě živé hudby se jedná o hudební reprodukci, která je prováděná živými hudebníky. V případě reprodukované hudby, se jedná o hudbu reprodukovanou pomocí přístrojů přehrávajících hudbu ve veřejně přístupných prostorech, přičemž je na akci vybíráno vstupné nebo je akce moderována uvaděčem anebo má akce charakter programu. O povolení reprodukčních přístrojů se na rozdíl od reprodukované hudby jedná v případech, kdy jsou díla sice přehrávána pomocí technických přístrojů ve veřejně přístupných prostorech, ale nemají charakter programu, nevybírá se vstupné a díla nejsou zprostředkována moderátorem. V případě pouhého povolení reprodukčních přístrojů se tedy jedná například o hudbu reprodukovanou v nákupních centrech, kadeřnictvích, koupalištích apod.

Pokud budou užita díla zastupovaných autorů, uzavře OSA po obdržení žádosti s pořadatelem hudební reprodukce licenční smlouvu podle § 46 autorského zákona, kterou je pořadateli poskytnuto oprávnění k výkonu práva dílo užít a pořadatel se zavazuje zaplatit autorovi prostřednictvím OSA odměnu. V případě, že jde jen o díla nezastupovaných autorů, se s OSA licenční smlouva neuzavírá.
Dalším kolektivním správcem, kterého je nutno oslovit, je INTERGRAM. Tento kolektivní správce vykonává správu práv duševního vlastnictví výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. INTERGRAM není třeba oslovovat v případě, že se jedná o vystoupení živé hudby, INTERGRAM uděluje za výkonné umělce a výrobce pouze oprávnění k výkonu práva užít jejich zaznamenané (neživé) umělecké výkony a záznamy. V obou dalších výše uvedených případech (reprodukovaná hudba, reprodukční přístroje) již je nutné o povolení požádat.

Mnoho začínajících kapel pořádá svépomocí své vlastní koncerty a také nahrává své demonahrávky, které pak na koncertech prodává. Je nutné i v tomto případě uzavírat licenční smlouvy s některým s kolektivních správců? Odpověď zní, že nemusí. Pokud kapela není zastupována žádným správcem kolektivních práv a hraje pouze svoji hudbu se svými texty, nemusí k pořádání svého koncertu uzavírat licenční smlouvu s kolektivním správcem práv. Totéž pak platí i v případě, pokud si kapela pořídí záznam svých autorských děl. Ke každé hudební nahrávce se váže triáda práv duševního vlastnictví. Jde o právo autora k hudebnímu dílu a textu, právo výkonného umělce k jeho uměleckému výkonu a právo výrobce zvukového záznamu. Jestliže je tedy kapela autorem hudby a textu, sama tuto hudbu a text nahraje a pořídí záznam, náleží celá triáda práv jí a záleží pouze na ní, jak s těmito právy naloží.

Jak lze vidět z výše uvedeného textu, povinnost platit poplatky se dotýká velmi širokého okruhu provozovatelů rozličných zařízení a to od zaměstnance pouštějícího si rádio při práci až po pořadatele hudebních festivalů. Pokud by tedy někdo měl pochybnosti, zda mu vznikne povinnost platit poplatky některému ze správců kolektivních práv podle autorského zákona, je nejlepší se s dotazem obrátit přímo na tyto správce. To ovšem neznamená, že by tito správci byli neomezení ve svém chování a ve vymáhání práv. Dozor nad těmito správci vykonává stát, konkrétně je tímto pověřeno Ministerstvo kultury České republiky. Pokud by tedy někdo měl pochyby o správnosti postupů kolektivních správců, může se obrátit s podnětem přímo na toto ministerstvo. V současnosti je tak například s kolektivním správcem OAZA vedeno správní řízení o odnětí části oprávnění k výkonu kolektivní správy a dále proto, že dle názoru ministerstva vybírá neúměrně vysoké poplatky. Závěrem lze tedy konstatovat, že ani správci si nemohou počínat zcela svévolně.