Konopí a moje cesta do Senátu

Na články pana Majzlíka jste si již u nás určitě zvykli. Každý je jiný, přesto jde vždy o jedno

Na články pana Majzlíka jste si již u nás určitě zvykli. Každý z nich je jiný, přesto jde vždy jen o jedno. O právo nemocného člověka k léku. Jedinému, který pomáhá a při tom nedevastuje jeho tělo. Mluvím samozřejmě o konopí a tím pacientem je jeho dcera Martina. Před nedávnem se dokonce dostal do senátu a měl možnost si o svých problémech promluvit s několika senátory. Bylo to k něčemu?

Krátké ohlédnutí

Už pět let se snažím vysvětlovat politikům a vrcholovým úředníkům, že i nemocní lidé, jako je na příklad moje dcera Martina, jsou také lidé. A že tedy i oni mají právo léčit se tím, co jim pomáhá. Nejsou na tomto světě jen proto, aby konzumovali chemická svinstva, která je neléčí, ale která vyrobila některá politikům spřátelená farmaceutická firma, jež opět těmto vstřícným politikům vyjadřuje svůj vděk tím, že jim finančně pomáhá udržet se na teplém a výnosném místě.

Já potřebuji pro svou dceru konopí, protože žádné jiné léky jí nepomáhají. Začínal jsem tím, že jsem šel žádat o povolení k jeho pěstování našeho starostu. Pak jsem navštívil Živnostenský úřad a pak Policii ČR. Samozřejmě jsem nepochodil nikde. Všichni se odvolávali na zákony této země a jejich nepřekročitelnost.

Poučil jsem se a začal kontaktovat politiky na vyšších místech. Napsal jsem postupně všem poslancům a senátorům, členům vlád, které se střídaly jako na běžícím pásu, a také prezidentu Klausovi.

Někteří poslanci a senátoři mi vyjádřili svou účast a sdělili mi, že v současné době se s tím nedá nic dělat. Jiní mi napsali, komu můj dopis předali, jako na příklad veliteli Protidrogové centrály plk. Frydrychovi. Od jiných jsem se dověděl, které zákony porušuji a kolik za to dostanu let kriminálu. Prezidenta Klause to nezajímalo vůbec.

Senátor Jiří Jirsa, předsedkyně tehdejší Sněmovny Miroslava Němcová a předseda tehdejšího i dnešního Senátu Milan Štěch mi ale napsali, že se pokusí s tím něco udělat. Moc jsem jim nevěřil, ale protože jsem byl (a stále ještě jsem) v roli tonoucího, který hledá jakékoliv okolo plovoucí stéblo, kterého by se mohl chytit, tak jsem doufal. Dlouho se ale nic nedělo.

Začal jsem tedy psát znovu. Znovu jsem napsal všem poslancům a senátorům. Znovu jsem napsal ministrům a členům nové vlády. Také jsem napsal všem předsedům politických stran a některé navštívil osobně.

Opět jsem dostal spoustu vyjádření účasti a opět mi bylo sděleno, na jak dlouho si mohu jít sednout do vězení.

Jsem ale beran, a to nejen podle znamení zvířetníku, ve kterém jsem se narodil. Když jsem přesvědčený o své pravdě, tak neumím prohrávat a raději jdu i hlavou proti zdi. Nevím, jestli je to dobré, ale já jinak nemohu. Přesto se přiznám, že jsem mnohdy již jen seděl, tupě zíral do ničeho a nevěděl jak dál.

Co mám ještě těm mocným říci? Jak jim mám vysvětlit, že přijali nesmyslné zákony? Zákony, které říkají, že cár papíru, na kterém je napsána nějaká mezinárodní smlouva, jejíž původ je vyfabulován z falešných konstrukcí a lží, má větší hodnotu, než pomoc trpícímu člověku. Zákony, které nemocným a starým lidem říkají, že jejich život nemá pro zákonodárce žádnou cenu. Zákony, které staví kšeft nad lidský život. Zákony, které kdybych začal respektovat, nezasloužil bych si žít.

Ombudsman

Pak jsem si vzpomněl na institut ombudsmana. Úřadu, který má přece chránit ty, na kterých jeho vlastní stát prostřednictvím svých nedokonalých nebo až zločinných zákonů páchá bezpráví. Jak jsem mohl na toto zapomenout? Vždyť je to tak jednoduché! Náš stát je dokonalý a já jsem byl jen hlupák, který si na tento tak význačný a dobrý úřad nevzpomněl.

Jak hloupé, idealistické a nereálné mohou být představy i tak starého chlapa, jako jsem já.

Dostalo se mi odpovědi, s patrně povinným vyjádřením účasti, ze které ale vyplývalo, že mi pomoci nemohou a mám se obrátit na politiky.

Zdálo se mi to nepochopitelné. Uvažoval jsem o tom, kde jsem ve svém dopise tomuto úřadu udělal chybu. Něco jsem asi napsal špatně a oni nepochopili, že tady skutečně jde o život mé dcery a o hrozbu vězením pro mne jen proto, že se jí snažím pomoci, aby v tom svém zlém životním údělu trpěla co nejméně.

A tak jsem jim napsal znovu a pokusil jsem se to vysvětlit lépe.

Odpověď jsem již nedostal žádnou. A tak jsem psal dál.

Od čerta k ďáblu

Od Pavla Rychetského jsem se dověděl, že jeho syn je na tom stejně, jako naše dcera.

Od Vysokého komisaře pro lidská práva při OSN, že on se zabývá jenom státy a ne lidmi.

Od ombudsmana při EU, že se mám obrátit na ombudsmana ČR.

Nic mi nepomohlo, že jsem prokazoval, že tyto zákony jsou postaveny na stejně zločinném základě, jako byly rasistické zákony Třetí říše.

Nic mi nepomohlo dovolávat se lidských práv a argumentovat i takovými veličinami této oblasti, jako byl Martin Luther King.

A tak jsem se vrátil do našich malých poměrů a napsal jsem řediteli Státního úřadu pro kontrolu léčiv, panu doktorovi Blahutovi. Jsou věci, na kterých se shodneme. Je ale jedna, u které to nejde. Hádejte která to je...

Znovu jsem tedy napsal všem senátorům a poslancům. Ve velké většině případů byly reakce stejné, jako tomu bylo tehdy, před pár lety. Většina neodpověděla vůbec, někteří mi napsali, komu ten můj email předali a jiní zase nám projevili svou účast.
Jedna věc ale byla tentokrát jiná.

Naděje?

Zavolal mi pan senátor Jirsa a zeptal se mne, jestli bych ten náš problém nechtěl raději vysvětlit členům senátního Výboru pro zdraví a sociální politiku osobně. Samozřejmě, že jsem chtěl. Vždyť vlastně v každém svém emailu každé instituci píši, že pokud mají zájem, tak rád přijedu, celou tu naši nesmyslnou situaci jim do detailu popíši a po pravdě jim odpovím na každou jejich otázku.

Pan senátor své slovo dodržel. Ve středu 25. února mne naložil do svého auta a už jsme fičeli do Prahy. A nezastavila nás dokonce ani lopata, která vyletěla z nákladového prostoru protijedoucího náklaďáku a trefila naše auto. Asi nad námi držela svou ochrannou ruku nějaká nadpozemská síla. Protože kdyby ten nástroj nabral jen trochu jiný směr a to naše auto trefil jen o jeden metr výše, tak jeden z nás by byl o hlavu kratší a ten druhý by strávil následujících pár vteřin v kotrmelcích v okolní krajině. Takto to odnesla jen značka a trochu nárazník.

V Senátu jsem strávil celý den a postupně jsem hovořil se čtyřmi členy Výboru pro zdraví a sociální politiku. Byla to paní doktorka Alena Šromová, paní Božena Sekaninová, pan Jaroslav Zeman a paní doktorka Milada Emmerová.

Mnohým se to asi bude zdát málo. Já si to nemyslím. Zjistil jsem, že tito senátoři a senátorky se o tuto problematiku zajímají a že o ní dokonce i něco vědí. Jen nebyli tak zcela v obraze v tom, jak lidé, jako je moje dcera, konopí užívají, jak se to na nich projevuje, jak jim to pomáhá, jestli to nemá nějaké špatné vedlejší účinky a kolik toho konkrétně naše dcera měsíčně potřebuje. Vyptávali se mne na hodně věcí a já jsem na ně odpověděl.

Názory těchto senátorů na legalizaci a dostupnost konopí se pohybovaly od jeho zpřístupnění prostřednictvím lékáren tak, aby na ně dosáhli i ti nejméně majetní, až po jeho úplnou legalizaci všem. A to mne potěšilo.

Pan senátor Jirsa mi pak ještě slíbil, že se pokusí vyjednat mi i slyšení před Zdravotním výborem Sněmovny. Snad se to podaří. A snad i tam se najdou lidé, kteří se dokáží vcítit do problémů prostých lidí, ze kterých i oni vzešli.

V Praze proběhla mezinárodní konference na téma léčebné konopí. Konference na tak vysoké a odborné úrovni, jaká se snad ještě nikdy na této planetě na toto téma neuskutečnila. A je moc dobře, že tuto konferenci, mimo jiné, zaštítilo i naše Ministerstvo zdravotnictví. A já moc doufám, že touto konferencí se ta hloupá, nesmyslná, prolhaná a zločinná situace okolo léčebného konopí nejen tady u nás, v Česku, zase posunula o kousek dál k lepšímu.

Nechci tím říci, že by se po ní vše vyřešilo, jako kdyby kouzelník luskl prsty. Asi bude potřeba ještě hodně dopisů a hodně diskusí, aby všichni ti mocní, kteří mohou současný stav změnit k lepšímu, tak také učinili. A já budu muset ještě i letos přestoupit jeden nesmyslný zákon a zase budu muset zasadit 25 až 30 rostlin konopí, aby mi jich v závěru zůstalo těch potřebných osm až devět. A zase se budeme všichni bát, aby nám je někdo neukradl či neponičil. A já pak, když vše dobře dopadne, opět budu dceři z toho konopí dělat mast, tinkturu, výtažek a hlavně balit jointy. Jointy, kterých jsem za těch pět let ubalil již víc jak devět tisíc. Jointy, díky kterým moje dcera nejen že nekřičí bolestí a nepraskají jí svaly z křečí, ale díky kterým si s námi dokáže normálně povídat, dokáže se smát a dokáže si zpívat.
A proto bych chtěl všechny poprosit, aby nepolevovali a proces legalizace alespoň trochu urychlili. Já bych byl docela rád, kdybych se toho okamžiku vítězství rozumu nad zlobou, chamtivostí, nezájmem a tupostí také dožil.

Víte, genetika je neúprosná věc. To, co máme v genech napsáno, to se také stane. A tak já vím, že je docela možné, že na dalších devět tisíc jointů již asi dost času nedostanu.

Jako obvykle se mi slova pana Majzlíka četla těžko. S jeho dcerou jsem se měl možnost se setkat a popovídat si a musím říct, že svůj nelehký osud na sobě v rámci možností nedává znát. A stejně tak i její otec, jehož zápal a snaha mu jistě berou mnoho sil. Obzvláště, když mu jen málokdo ze zodpovědných vyjde vstříc. Smekám a držím palce, ať se situace kolem konopí dá co nejdříve do pořádku.