Čajovník, kávovník, cesmína

Stimulanty ne tak silné, jako je kokainovník, ale nepoměrně rozšířenější

V minulém díle jsme se věnovali základním, a dalo by se říci „nejsilnějším" přírodním stimulantům kokainovníku pravému, chvojníku čínskému a puškvorci obecnému. Jak jsem na konci předchozího článku naznačil, budeme se zde zabývat stimulanty ne tak silnými, jako je například právě kokainovník, ale zato nepoměrně rozšířenějších a užívanějších. Většina Evropanů si již nedokáže představit ráno bez šálku kávy, nebo čaje.

Spotřeba těchto komodit po celém světě neustále roste, v Evropě jsou jednoznačně největší konzumenti Britové, kteří spotřebují až 85 % čaje a kávy dovezených do Evropy, a kteří pití nápojů z nich připravených považují za nedílnou součást své kulturní tradice. U nás sice tyto, dnes by se již dalo říci tradiční stimulanty, nemají tak neotřesitelně stabilní základnu jako ve Spojeném Království, nicméně jejich spotřeba také roste. Vždyť jen za kávu utratí Češi téměř 5 miliard korun ročně. Nyní se podívejme na jednotlivé rostliny podrobněji.

Čajovník čínský

Nejstarší přímý písemný doklad týkající se pití čaje pochází ze 3. století našeho letopočtu, jeho užívání má však daleko delší trvání. Jeho první vyobrazení v herbáři je staré cca. 1.500 let, dá se tedy předpokládat, že ho v této době již běžně užívali. Objevení čaje jako blahodárné rostliny je však samozřejmě mnohem starší, legendy uvádějí počátky jeho užívání až do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Nejstarší přímé popisy pěstování a přípravy čaje pocházejí z období dynastie Tchang (7. - 10. stol.). Tyto záznamy psal pravděpodobně legendární čajový mistr Lu Jü. K přípravě se tehdy používal zelený čaj, který se lisoval do různých forem a poté rozemlel na jemný prášek, který se vařil v kotlíku s vodou.

Pití čaje tak, jak ho známe dnes, tedy ve formě usušených lístků, které se při úpravě spaří horkou vodou, vzniká za vlády dynastie Ming (14.-17. stol.). V této době také vzniká tradice čajových konviček a šálků. Čajová kultura a pití čaje se začali rychle šířit, nejprve v 15. století do Japonska a Mongolska, později obchodními cestami do Arábie, v 16.-17. století poznává čaj i Rusko a Evropa, kde se čaj rychle stává oblíbeným nápojem. V Indii byly první čajové plantáže založeny Brity v první polovině 19. století a na Cejlonu v druhé polovině 19. století. Čaj se pěstoval výhradně v Britských koloniích a stal se jednou z hlavních obchodních komodit, která vynesla východoindickou společnost do pozice nejbohatšího spolku světa. Čajový průmysl se postupem času mechanizoval, čímž došlo k jeho výraznému zlevnění a stal se dostupným nápojem i pro chudší vrstvy obyvatel po celém světě.

Kávovník arabský

Tradice užívání kávových zrn není zřejmě tak dlouhá, jak je tomu u čaje a podobných rostlin. Odhaduje se, že k jejímu objevení došlo někdy kolem roku 500 před naším letopočtem. Pravlast kávovníku arabského je území dnešní Etiopie. Zpočátku se konzumovaly zelené plody, které dodávaly energii na lovu nebo při delších cestách. Později, údajně po požáru lesa, kde zůstala ohořelá semena, domorodci zjistili, že jsou pražená zrna mnohem chutnější. Z Etiopie se káva dostala do Arábie, kde se poměrně rychle rozšířila. Zde ji také ochutnali první evropští cestovatelé. Arábie začala kávu v menší míře vyvážet, protože si však chtěla udržet svůj monopol, zakázala vývoz semen schopných vyklíčení. Proto se před prodejem zalévali vařící vodou. Takto pravděpodobně vznikla káva, jak ji známe dnes.

Kávový monopol si Arábie udržela až do 16. století, kdy se podařilo Turkům propašovat několik semen do Turecka, kde však byla konzumována v tajnosti, neboť islámští kněží začali hlásat, že pití kávy, stejně jako alkoholu, je v rozporu s koránem a její pěstování bylo trestáno. Po dlouhých sporech se však tento postoj změnil a káva byla povolena všem muslimům. Od té doby je káva považována za turecký národní nápoj a na každé vojenské výpravě s sebou vezli bojovníci velké zásoby kávových zrn, protože jejich konzumace jim umožnila být déle vzhůru, zvládat delší pochody a také dodávala energii k boji. Odtud již nebylo daleko k tomu, aby se s kávou blíže seznámili i Evropané, kteří s Turky vedli dlouhé a intenzivní války. Formou válečné kořisti se tento nápoj dostal na dvory tehdejších šlechticů.

Turci si však byli vědomi cennosti kávových zrn a také si připouštěli možnost, že by je mohl získat nepřítel, takže hned po sklizení byla všechna zrna znehodnocena, aby nemohlo dojít k jejich vyklíčení. První Evropané, kterým se podařilo propašovat z Turecka malé rostliny kávovníku, byli Holanďané, kteří začali v omezené míře pěstovat kávovníky ve svých zámořských koloniích. Holanďané dlouhou dobu tajili fakt, že vlastní rostliny kávovníku, neboť hodnota kávy se v této době mohla měřit s hodnotou zlata a mohli si ji dovolit většinou jen královské nebo jiné vysoce postavené rodiny. Za masové rozšíření kávy vděčíme Francouzi Chevalierymu Gabriely Mathieu de Clieu, který získal, zřejmě krádeží, rostlinu kávovníku od Holanďanů. Tato jedna rostlina se stala základem několika miliónů klonů, pěstovaných v celé jižní a střední Americe.

Cesmína Paraguayská

Pití maté se do Evropy zatím příliš nerozšířilo. U nás tento nápoj není příliš známý, v čajovnách je však běžně k dostání. V Argentině se odhaduje spotřeba až na 8 kg na osobu za rok. Pití maté je zejména u domorodců Jižní Ameriky velmi oblíbené a připisují se mu (ne neprávem) posilující a povzbuzující účinky. Má obdobné stimulační účinky jako silnější čaj jeho vliv na lidský organismus, údajně však není tak škodlivý, jako je tomu u kávy. Usušené a rozdrcené listy cesmíny jsou v obchodě známé jako maté. Někdy se označují také jako paraguayský čaj nebo jezuitské thé. Listy na čaj se získávají tak, že jednou za 3 - 4 roky se ořezávají celé pruty, které se nechají nad ohněm rychle zavadnout, potom se listy otrhají, dosuší a rozdrtí. V moderní době se větve již nesuší přímo na plantážích nad otevřeným ohněm, ale na speciálních přístrojích.

Samotný nápoj, jehož chuť je natrpklá, tříslovitá a s nezvyklým kouřovým zápachem, se připravuje tak, že se drť zalije horkou vodou. Pije se zpravidla stříbrnou trubičkou nazývanou bombilla, která má na konci husté sítko z vydlabané tykve. Dnes se takto podává i u nás ve většině kvalitních čajoven.

Cesmínou ukončíme tento díl putování za zajímavými rostlinami z celého světa. Teď už si jen můžete u šálku kávy nebo čaje představovat ten dlouhý a strastiplný příběh, který končí u vás na stole v horkém, vonícím nápoji.

Zdroje: Biotox.cz, wikipedia.com