Smysl má totální legalizace

Vadí mi, že se o legalizaci mluví pouze v souvislosti s léčebným využitím.

Kdo chce legalizovat konopí, ať dvakrát mrkne. A kdo chce legalizovat nejen kvůli zdravotnímu využití, ať zvedne obě ruce, protože Soft Secrets se v jedné dá číst jen těžko. Každou chvíli na mě někde vykoukne titulek, že legalizace konopí je zapotřebí kvůli tomu, že má léčebné účinky. Nutí mne to k zamyšlení. Samozřejmě, konopí, potažmo marihuana, má léčebné účinky a je to jeden z hlavních důvodů pro legalizaci. Jenže to zdaleka není důvod jediný. Já osobně už konopí využívám málo a s jeho inhalací jsem skončil. To ale neznamená, že mě drogová politika nezajímá. Naopak, stejně jako asi každý z vás zastávám názor, že legalizace by měla proběhnout v plném rozsahu. Proto mi trochu vadí, že se o legalizaci mluví pouze v souvislosti s léčebným využitím.

Mnozí z vás si teď možná říkají, že kdybychom legalizovali konopí pro léčebné využití, tak by každý druhý hulič mohl říct, že mu to dělá dobře na psychiku, bolavé klouby, vyrážku a Bůh ví, co ještě. Nezlobte se na mě, to je málo... Konopí a marihuana jsou v ilegalitě neprávem, o tom vás nemusím přesvědčovat. A neprávem jsou stíháni a trestáni všichni, co s nimi mají co do činění - pěstiteli počínaje, distributory pokračujíce a konzumenty konče. Dokud konopí nebude legalizováno v plném rozsahu, náš boj nekončí. Vadí vám vietnamské pěstírny a pouliční dealeři? A co když se zeptám jinak: „Vadí vám marihuana?," nejspíš nevadí, naopak. Tak proč si to neříct na rovinu - každý dospělý člověk má právo pěstovat a užívat marihuanu, jak se mu zlíbí. Co se týče prodeje, ten jde ruku v ruce s legalizací. Trestáme snad prodejce alkoholu, který zlikvidoval milióny životů a rodin po celém světě (myslím ten alkohol, ne prodejce)? Netrestáme, pomáháme a léčíme ty, kteří podlehli v nekontrolovatelných životních situacích. A to je v pořádku. Stejně, jako dokážeme pomáhat a léčit psychicky nemocné, měli bychom být schopni léčit lidi, kteří v omamných a psychotropních látkách hledají řešení svého životního problému. Tím problémem mohou být bezradnost, ztráta vlastní identity, pocit selhání a další závažné životní peripetie. Naštěstí i tito lidé mají v naší společnosti možnost se svého démona zbavit, ale už se na ně kouká jaksi přes prsty. Přitom závislost na jakékoliv droze nebývá příčinou jejich problému, ale spíše následkem.

Vyrovnaný = bez závislosti

Znám dost lidí, kteří přestali hulit, protože zjistili, že k tomu nemají dispozice. Hulení jim zkrátka nedělalo dobře, tak toho jednoduše nechali. Nebylo to těžké, jen si zkrátka řekli, že nebudou dělat něco, z čeho nemají dobré stavy, nebo dobrý pocit. Většina z vás bude znát následující obrázek, pokud se porozhlédne po okolí. Žijí mezi námi tací, kteří se opíjejí, zhulují a jinak omamují do němoty. Občas se to může stát každému a může to být i příjemné, ale já myslím ty lidi, kteří se prostě za každou cenu odstřelují do jiného světa pravidelně a s jasným úmyslem uniknout realitě. A v takových případech nezáleží na tom, jestli je marihuana legální, či nikoliv. Tito lidé mají velký problém a jsou ho ochotni řešit chlastem, drogami, automaty a všemi dalšími dostupnými prostředky, bez ohledu na to, jestli jsou zrovna povolené, nebo zakázané.

Člověk, který ví, co chce a je smířený se životem, dokáže rozlišit čas určený k zábavě a omamování a časem pro fungování ve vztahu k okolí. Fráze typu: „Marihuana je přestupní droga, kdo si šňupnul kokain je ztracený" atp. jsou společenská klišé. Legalizace všech drog, dle mého názoru, nemůže situaci zhoršit, ale naopak zlepšit. Jednoduše - když při pití alkoholu, v rozumné společnosti, překročíte určitou hranici, okolí vám to dá najevo. Tím vám přirozeně pomáhá najít svojí vlastní hranici, za kterou byste neměli chodit - už nejste zábavný a příjemný společník, ale opruz. Se všemi ostatními látkami je to stejné. Zde se společnost dělí na ty, kteří jsou schopni s různými drogami fungovat normálně, a na ty, kterým nejsou určeny. To je prostě fakt, který buďto konkrétní jedinec přijme, nebo se odsoudí k životu mezi ochlasty, nespolečenskými zhulenci, nebo notorickými užívači tvrdších drog při každé příležitosti, kdy vytáhne paty z domova - přirozeně se začne obklopovat lidmi se stejným životním postojem. V tomto případě selhává jakákoliv restrikce. Když ti něco nesedí, najdi koule na to, abys to ze života vynechal.

Legální řešení - Lexaurin, Neurol, Valium a Xanax

Na celé věci kolem legalizace různých drog je zajímavá další věc. Kolik lidí každý den užívá drogy, které prodávají, opakuji, prodávají farmaceutické společnosti naprosto legálně? Mezi ně patří například silná antidepresiva a pain killers - prášky proti bolestem. Je snad náhoda, že na těchto pilulkách jsou závislé desítky miliónů lidí a stále jsou dostupnější snadněji, než vaše týdenní dávka trávy? Farmaceutické společnosti vyrábějící toto instantní štěstí jsou, dle mého názoru, horší, nežli běžný drogový dealer. Proč jsou tyto přípravky pro společnost únosnější, nežli drogy pro rozšíření vědomí, nebo pouhopouhou zábavu?
Jednotná úmluva o narkotikách byla zavedena v OSN před 51 lety a o deset let později zahájily Spojené státy dodnes trvající Válku proti drogám. Nemohu si pomoci, ale já mám spíš pocit, že šlo o rozdělení trhu s drogami na dvě odvětví. Zakázané - od marihuany po heroin, a povolené - od analgetik po antidepresiva.

Zářným příkladem tohoto názoru je například chemická společnost DuPont, která od počátku výrazně finančně podporuje Válku proti drogám a na druhé straně vyrábí řadu psychofarmak. Tím nechci říct, že by se antidepresiva měla zakázat, a že by nebyla užitečná - spoustě lidí opravdu pomáhají, ale jejich nadužívání a automatické předepisování je již velkým problémem západního světa. Pro mnoho lidí je prostě užívání těchto léků náplastí na poškozenou duši, stejně jako pro jiné jsou jí drogy všeho druhu.

Je čas úmluvu o narkotikách změnit a posunout se dál. Vůle k tomu ovšem zatím chybí, zvláště u těch, kteří zákony vymýšlejí. Stejně jako pro příznivce marihuany se stala realita jejího využití ve zdravotnictví jako dobrý argument pro legalizaci, pak je pro zákonodárce stejným argumentem proč nelegalizovat jednotná úmluva o narkotikách z roku 1961. A mezitím se vedou zákulisní boje o to, kdo nejvíce vydělá na tom, až se celosvětový přístup změní. Naděje na normu, která by byla nejvýhodnější pro lidstvo, opět pomalu umírá...