Barevná planeta

V redakci Soft Secrets neustále vyhledáváme možnosti, jak se s vámi, našimi čtenáři setkat, a tak jsme i letos objeli několik festivalů. Jedním z nich byla i velmi pozitivně nabitá Barevná planeta v Ústí nad Labem.

Osobně jsem o této akci v minulosti mnoho neslyšel, takže před odjezdem jsem neměl nejmenší tušení, co mě čeká. Naštěstí jsem dostal nabídku využít společného stánku Michala z Delibutusu z Ústí, Jirky ze Sativa Medical z Mariánských Lázní (oba jsou poměrně známými výrobci konopné kosmetiky) a Petry z občanského sdružení Bindu, které podporuje vzdělání opuštěných dětí v Indii (mrkněte na stránky www.bindu.cz, jde o opravdu zajímavý projekt).

Postavit stánek trvalo jen několik málo minut a hned po jeho dokončení jsem se chtěl vrhnout do festivalového víru. Náhoda tomu ale chtěla (a trochu i Michalův telefonát :) a na návštěvu dorazila jedna z organizátorek Barevné planety z neziskové organizace Poradna pro integraci Daniela Pettrichová.

Využil jsem šance a poprosil ji o velmi, velmi krátký rozhovor. Z těch několika málo otázek a odpovědí se ale dozvíte všechno důležité o festivalu, který navštíví přibližně 11.000 lidí!

Soft Secrets: Ahoj, omlouvám se za svou neznalost, ale i když je Barevná planeta poměrně velká akce, zatím jsem toho o ní moc neslyšel. Můžeš mi ji trochu přiblížit?

Daniela: Ahoj, festival pořádáme od roku 1999, kdy nesl název „Jako doma“, už o rok později byl ale přejmenován na dnešní Barevnou planetu. Pořádá ho neziskovka Poradna pro integraci a jde při něm především o podporu cizinců žijících v České republice a také o to, abychom přiblížili atmosféru nejrůznějších kultur z celého světa.

Soft Secrets: Někdo mi dnes říkal, že festival dřív probíhal v klubech. Je to tak?

Daniela: Ano, zpočátku se vše odehrávalo v klubech, v roce 2006 jsme se ale rozhodli, že je zapotřebí dostat akci více i mezi lidi, kteří se o tuto problematiku přímo nezajímají. A tak jsme vyrazili do ulic.

Soft: Co vás vůbec vedlo k tomu uspořádat právě takový festival? Jaký je vůbec jeho cíl?

Daniela: Po založení prvního multikulturního centra se ukázalo, že mezi cizinci, žijícími u nás, je mnoho šikovných lidí, kteří mají chuť něco dělat. A my jim touto formou dali možnost ukázat, co dokážou.

Soft: Pořádáte i jiné akce?

Daniela: V průběhu roku pořádáme různé workshopy, poslední dobou se stávají velmi populárními ty o mezinárodní kuchyni.

S Danielou jsem si ještě popovídal o různých úskalích, s nimiž se přistěhovalci u nás potýkají, a poté jsem se mohl vydat mezi stánky s mezinárodním obsazením. Vietnam, Čína, Peru, Ghana, Nepál, Rusko, Indie a mnoho dalších. Některé země se prezentovaly národními pokrmy, jiné jedinečnými výrobky. Jasně, najíst se člověk musí, pro tuto chvíli to však odkládám a prohlížím si prezentace manuální dovednosti vystavujících. Korálky, přívěsky, bubínky a jiné hudební nástroje, oděvy, obrazy, výrobky z kamene i ze dřeva… Po chvíli mi z toho jde hlava kolem.

Naštěstí narážím na stánek s makedonskou vlaječkou, u kterého prezentují kvalitní vína ze Skopje. Nejsem sice vyložený znalec vín, dal jsem se ale do řeči se stánek spravujícím starším Makedoncem, který u nás žije již 25 let, a při hovoru o nástrahách stěhování se do zcela cizí země jsem samozřejmě něco z nabídky vín ochutnal a parádně si při tom odpočinul.

Poté jsem prošel druhou polovinu náměstí, u stánku jedné z afrických zemí (bohužel jsem se nepodíval které přesně) si dal zázvorovou limonádu a vrátil se „domů“. Konopné produkty mých hostitelů z Delibutusu a Sativy Medical  návštěvníky festivalu evidentně zaujaly, protože před stánkem bylo chvílemi slušně natřískáno. Přispěl k tomu určitě i fakt, že jen tady mohli vyzkoušet vynikající konopný čaj, nakoupit konopné masti a oleje, a také to, že Petra z Bindu nabízela velmi zajímavé výrobky dovezené z Nepálu a Indie, z jejichž prodeje je financován celý projekt podpory nezaopatřených indických dětí. Sám jsem si koupil knížku „Malí prosebníci“ s jejich příběhy.

Odpoledne jsem měl chození dost a tak jsem se přemístil k jednomu z pódií, na němž vystupovaly hudební skupiny i samostatní umělci. Ska, reggae, indická hudba, africké rytmy, jihoamerické tóny – to vše a mnoho dalšího se neslo nad prosluněnými prostranstvími ústeckých náměstí.

Jako obvykle se mi stalo to, co prakticky na každém open air festivalu. Propásl jsem jeden z workshopů, kterého jsem se chtěl zúčastnit, nebo se na něj alespoň podívat. Někde v prostoru byl totiž workshop afrického bubnování. Nevadí. Místo bubnování jsem alespoň ochutnal kolumbijskou, indickou a pákistánskou kuchyni (dal bych toho i víc, ale žaludek mám jen jeden).

Na úplný závěr jsem ještě zašel do malého kina, kde po celý den probíhaly projekce filmů z celého světa. Stihl jsem finské dílo „Punkový syndrom“, jež bylo protkáno songy, které ve mně silně evokovaly pocit návratu do devadesátých let českého punku. Film jako takový mě nějak zvlášť neoslovil (možná to bylo neustále svítícím sluncem venku, s nímž zasněžená krajina na plátně příliš nesouzněla), asi se na něj ale někdy v budoucnu podívám hezky v klidu.

Když jsem po skončení festivalu nasedal sice unavený ale nabitý pozitivní energií do auta, přemýšlel jsem o všem možném. Nejvíc o tom, že cizinci, kteří u nás žijí, to asi nemají úplně snadné a rozhodně stojí za to naslouchat jim, poznat jejich kulturu a zvyky, případně se poučit.

Do diáře pro příští rok jsem si už Barevnou planetu napsal. Rádi se tam s vámi opět setkáme :)

jindrich@softsecrets.nl