Kruh nemá konce

Povídka o lidské hlouposti z pera šéfredaktora Soft Secrets CZ

Napsal: Jindřich Hempy Krása

Keorské hory nebyly k lidem nikdy příliš přívětivé. V písčité půdě plné kamení bylo vypěstování čehokoli více než obtížné a proti těm, kteří se o to i přesto pokoušeli, stálo také drsné počasí. Přesto bylo na svazích hor roztroušeno několik vesnic a městeček.

Ačkoli místní horalé přivykli na drsné zimy a naučili se přežít, ta poslední překvapila i ty nejstarší pamětníky. Namísto každoročních sněhových vánic přišly v listopadu kruté holomrazy, které polevily až koncem února.

Půda proto byla v období setby suchá, ozimy zničené a úrodu tak nezachránilo ani přívětivé léto. Obyvatelům hor hrozil hladomor, který naposledy propukl asi před dvěma sty lety. Tehdy zemřela kvůli nedostatku potravy nejméně polovina Keorlanů. Mnoho dalších se poté odstěhovalo do nížin a ti, co zůstali, roky jen živořili a přežívali.

Proto v lidech, kteří žili ve znovu zalidněných vesnicích, narůstal strach z nadcházející zimy. Snadno podlehli panice a začali jednat zkratkovitě.

Dnes už nikdo neví, kdo jako první označil za viníka neutěšeného stavu starého poustevníka, žijícího v jedné z opuštěných strážních věží. Nikdo neznal jeho jméno, nikdo nevěděl, kde se tu vzal, všichni za ním ale chodili s prosbami o pomoc při léčbě onemocnění lidí i dobytka. Znal všechny rostliny, které v Keorských horách rostly a jejich účinky a uměl je využívat. Teď jim ovšem nedokázal pomoci a jejich zlost se obrátila proti němu.

Několik desítek zoufalých a rozzuřených mužů vyrazilo jednoho podzimního rána k věži s cílem poustevníka zlynčovat. Když dorazili na místo, z hustých, ocelově černých mraků, začaly padat první kapky deště.

Z davu vystoupil místní kovář. Po několika kamenných schodech zamířil k vratům věže, zabušil a hromovým hlasem zakřičel: „Čaroději, vylez ven! Proč jsi na nás uvrhl sucho, jaké nikdo z nás nepamatuje. Potoky a studny jsou bez vody, obilí neroste, louky jsou vyprahlé, dobytek umírá. Vyjdi z věže!"

Po chvíli se začaly těžké dubové dveře se skřípěním pomalu otvírat. Z věže vyšel muž se sněhově bílým plnovousem vyrůstajícím z propadlých tváří. Byl zahalen v kápi z hrubého černého sukna, z jejíž hloubi na zástup rozlícených mužů hleděly šedé oči. Starcův lehký, takřka neznatelný úsměv kováře znejistěl a tak o krok couvl. Díky tomu mohl kmet unaveně usednout na horní schod. Pomalu a pečlivě si zástup horalů prohlédl, pokýval hlavou a klidným a vyrovnaným hlasem pronesl: „Poznávám tě, kováři, poznávám vás všechny. Znám vás, vaše ženy, děti, vaše otce i matky, pamatuji si dokonce i otce vašich otců a matky vašich matek. Ano, tak dlouho už tu jsem. Asi nastala ta chvíle. Vše, co se stane a co uděláte, je správně a má se to stát."

Jak mluvil, stoupala mu od rtů pára a z jeho kápě odkapávala dešťová voda. Poté pohlédl přes hlavy příchozích někam do dáli a na okamžik se zdálo, že zahlédl, co hledal. Usmál se, zavřel oči a z pravého zápěstí stáhl dřevěné korálky navlečené na provázku. Chvíli si s nimi pohrával a palcem je přes prostředníček postupně posouval směrem do dlaně.

Měl při tom zavřené oči a velmi tiše pronášel slova, jimž nikdo z mužů nerozuměl. Začali se po sobě nervózně ohlížet a instinktivně se od muže na schodech vzdalovali.

V ten okamžik někdo vykřikl: „Chce nás očarovat!"

„Zabte ho!" přidal se další hlas.

Najednou všichni jako jeden muž vyrazili. Divoce přitom mávali sekyrami, palicemi a cepy, které si přinesli a zaútočili na starce. Nepohnul se, dokud na jeho tělo nedopadly první rány. Ani poté ale nevydal ani hlásku a jen se bez dechu sesul po schodech. Vesničané byli jako smyslů zbavení a bili starcovo ubohé tělo vší silou. Zpod vodou nasáklé kutny se valila rudá krev, z níž jako osvobozená duše stoupal hustý oblak páry. Krev se mísila s dešťovou vodou a vsakovala se do rozbahněné půdy.

Když šílení horalů ustalo, rozestoupili se a utvořili kolem těla bez života kruh. Starcova tvář byla otočená směrem vzhůru a všichni tak mohli spatřit, že jeho rty se na zkrvavené tváři neustále lehce usmívaly.

Od toho dne uplynulo mnoho a mnoho desítek let, než se k věži někdo odvážil. Všichni znali pověst o mocném čaroději, který nenáviděl horské lidi a krutě se jim mstil do doby, než jej odvážní muži po urputné bitvě s nemrtvými zničili.

Říkalo se, že mágův duch dodnes věž hlídá a kdo se k ní jen přiblíží, onemocní a do roka zemře. Děti však věž vždy přitahovala, a tak se k ní jednoho dne vydala parta chlapců z nedaleké vesnice. Zprvu si hráli jen v její blízkosti, po několika návštěvách se ale rozhodli, že věž prozkoumají důkladně.

Dveře byly otevřené dokořán a tak stačilo přejít záhon, který byl široký asi jako menší muž a byl hustě porostlý nádherně zbarvenými květinami. Poté mohli vstoupit do věže. Když vystoupali po zaprášených točitých schodech, ocitli se v kruhové místnosti, v jejíchž stěnách bylo několik malých otvorů. Těmi dovnitř proudil dostatek světla na to, aby si celý prostor mohli důkladně prohlédnout. Jenomže po obvodu místnosti byly jen police s velkým množstvím knih a ani stůl uprostřed neskýtal žádné poklady. Stejné to bylo i se ztrouchnivělou postelí napravo a tak se děti zklamaně vydaly k odchodu.

Jen jeden z nich se na okamžik zdržel, celou místnost si ještě jednou se zájmem prohlédl a teprve potom vyrazil za svými kamarády s předsevzetím, že se ještě jednou vrátí sám.

Herikovi se to podařilo o několik dní později, když jeho rodiče vyrazili na trh do jediného většího města na úpatí hor. Věděl, že má čas do pozdního večera, ale i tak vyrazil brzy ráno, aby toho stihl co nejvíce. U věže byl kolem poledne a hned, jak vystoupal do místnosti pod střechou, začal prohlížet knihy. Díky snaze své matky znal základy čtení, a i když ho to stálo dost námahy a času, podařilo se mu zjistit názvy několika tlustých knih. Zdálo se, že většina z nich se zabývá přírodou, rostlinami a zvířaty, některé ale nesly jména, jež mu nedávala nejmenší smysl. „Plejády a chronos", „Komety" nebo „Máthema". Rozhodl se, že k nim se vrátí v budoucnu a také že si odnese jednu z menších knih, v níž bylo mnoho obrázků rostlin a málo textu.

Trvalo mu více jak tři měsíce, než padesát na dlaň velkých stránek přečetl. Nezjistil nic převratného a neuvěřitelného, nicméně několik informací o některých bylinkách pro něj bylo nových a divil se, že ani jeho rodiče a starší babky kořenářky je neznaly.

Proto knížečku nosil neustále u sebe a chtěl se při nejbližší příležitosti vydat do věže znovu. Plány mu však překazila katastrofa, která postihla jeho vesnici na konci léta. Lehla při ní popelem všechna stavení a mnoho vesničanů zemřelo, mezi nimi i Henrikův otec. Jeho matka byla těžce zraněna, když se nažila vyvést z chléva dobytek, který ji povalil a podupal.

Přežila sice, nemohla ale chodit a trpěla obrovskými bolestmi. Henrik našel v malé knížečce návod na přípravu masti, která ulevovala od bolestí a pomáhala klidnému spánku. V lese našel potřebnou bylinu a z jejích jemně vroubkovaných lístků a jako palec velkých lepkavých květů, které připomínaly kukly motýlů plné hnědých chloupků, mast vyrobil.

Žena sice znovu chodit nezačala, bolesti se ale utišily, její spánek se vrátil téměř k normálu a dokonce se občas i usmívala. Její tělo však utrpělo taková zranění, že po necelém roce zemřela. Henrikovi bylo alespoň malou útěchou, že své poslední měsíce prožila bez bolestí.

Najednou byl však bez zázemí. Neměl dům, a i když mu přátelé jeho rodičů nabízeli bydlení, dokud si nepostaví nové, odmítl, sbalil si zásoby jídla na několik dní a vyrazil z vesnice. Věděl, kam jít.

Když přišel k věži, poprvé od velkého požáru pocítil klid. Nedokázal si tu nečekanou úlevu vysvětlit, ale byla tu a Henrik nabyl jistoty, že tak to má být. Přijal toto místo za svůj nový domov.

Celý týden strávil procházením knih. Pročítal jejich názvy a přišel na systém, jakým jsou v policích řazeny. Že by se měl vydat do vesnice, ho napadlo až v okamžiku, když ve spíži nenašel už ani sousto jídla. Připravil si několik mastí, které tolik pomohly jeho matce, a vyrazil. Masti ve vsi vyměnil za chléb, sušené maso, ovoce a zeleninu a ihned vyrazil zpět. Spěchal tolik, že ani nenavštívil žádného ze svých přátel. Zastavil se jen u hrobů rodičů.

Tímto způsobem žil několik měsíců, během nichž studoval texty a zkoušel výrobu různých přípravků, jejichž účinky zkoušel na sobě, protože si díky své nepozornosti často způsobil zranění.

Jednoho dne ho během nákupů ve vesnici zastavila žena jejíž manžel se před časem těžce zranil při práci v lese. Jelikož znala Henrikovy masti a žádná kořenářka si nevěděla rady, požádala ho o pomoc s léčbou. I přes vidinu neúspěchu se s ženou vydal na cestu.

Muž ležel v posteli a na první pohled bylo jasné, že jeho stav je velmi vážný. V lese mu padající strom zpřerážel obě nohy a způsobil mnoho dalších velmi těžkých zranění.

Jako nejakutnější Henrik vyhodnotil ošklivý zánět, který postihl už prakticky celou pravou nohu. Slíbil ženě, že se druhý den vrátí a odebral se do věže, kde celou noc pracoval na výtažku z rostliny, která, jak věděl, měla silné protizánětlivé a hojivé účinky.

Hned ráno muži nohu ošetřil a zbytek výtažku dal jeho ženě a vysvětlil jí, jak lék používat.

Dál se však o stav muže nezajímal, nemohl totiž dělat nic víc, než co už udělal. O několik týdnů později jej při nakupování žena zraněného muže opět oslovila. Se slzami v očích mu děkovala za záchranu manželova života a vyprávěla, jak znovu začal chodit. I když už se nemohl vrátit k práci v lese, začal si vydělávat jako truhlář a rodinu bez potíží uživí. Henrik s díky odmítl pozvání ke stolu a vesnici opustil.

Protože je v Keorských horách jen několik vesnic, novinka o Henrikově záchraně mladého dřevorubce se rychle roznesla a k věži stále častěji přicházeli lidé s prosbami o pomoc. Nejčastěji to byli zranění horníci, kteří těžili v nebezpečných dolech stříbrnou rudu, dřevorubci, kameníci, ale i malé děti a těhotné ženy. Výjimkou nebyly ani žádosti o vyléčení dobytka, prasat nebo dokonce slepic.

Tak to šlo mnoho let a Henrik stárnul. Přesto, že se studiu věnoval takřka neustále, chybělo toho ještě mnoho, co se chtěl dozvědět. Nejen o rostlinách, lidech a zvířatech, ale také o hvězdách, minulosti a přírodních zákonech. Když začínal pociťovat, že jeho tělo velmi slábne, vzpomněl si na svitek, který byl založený v jedné z knih. Jeho nadpis zněl „Aetas - cesta života".

Byl na něm návod na výrobu jakéhosi roztoku, který měl mít účinky napomáhající tělu zregenerovat.

Po jeho užití se Henrik cítil o mnoho let mladší, i když jeho tělo vypadalo stejně, jako před vypitím nápoje. A tak žil Henrik mnoho dalších let, která přestal po první stovce počítat. Mnohokrát přemýšlel, jaký má vše význam a smysl a chtěl s neustálým bojem proti času přestat. Zbývalo toho ale ještě tolik k prostudování. Přestal vnímat jednotlivá roční období, jedl jen jednou či dvakrát do měsíce a kromě chvílí, kdy pomáhal horalům, byl neustále ponořen v knihách.

Když došel asi do tří čtvrtin rozsáhlé sbírky knih, narazil na dílo v tmavě hnědých kožených deskách. Na rozdíl od ostatních kniha vypadala poměrně nově, její listy byly svěže bílé a barva inkoustu nevybledlá. Pustil se do čtení o smysluplnosti života, jeho účelu, směru a cíli, o vnitřním utrpení a neštěstí, o prohlubování soustředění.

Po jedné obzvláště kruté zimě na vrata jeho věže někdo zabušil. Nejprve si myslel, že přišel někdo žádat o pomoc. Poté se ale věží rozlehlo volání: „Čaroději, vylez ven! Proč jsi na nás uvrhl sucho, jaké nikdo z nás nepamatuje. Potoky a studny jsou bez vody, obilí neroste, louky jsou vyprahlé, dobytek umírá. Vyjdi z věže!"

Henrik vyšel přede dveře věže a při pohledu na několik desítek rozlícených mužů se pousmál. Z hustých, ocelově černých mraků, začaly padat první kapky deště...