Sóma - houba s božskými předky

Pravděpodobně nejužívanější psychotropní rostlina vůbec

Dnes se budeme zabývat houbou, která se díky svému rozšíření stala pravděpodobně nejužívanější psychotropní rostlinou vůbec. Jedná se překvapivě o dobře známou muchomůrku červenou, rostoucí v lesích celé Evropy (krom jižní), ale také po téměř celé Asii a severní Americe.

Její užívání má více jak 3500 let dlouhou tradici. Nejstarší zmínky o ní pochází z indické Rgvédy (cca. 1500-1000 př.n.l.) Což je soubor náboženských textů, obsahující více než tisíc posvátných hymnů, z nichž je 120 zasvěceno výhradně ztělesněnému božstvu - sómě a celá řada dalších se o ni zmiňuje. Určení sómy jako muchomůrky červené bylo dlouhou dobu velmi nejednoznačné a snažila se o něj řada vědců. Většinou za ni byl považován spíše hašiš (především kvůli popisu halucinogenních účinků). Teprve v roce 1968 se americkému vědci R. G. Wassonovi podařilo po důkladném rozboru staroindických textů najít popis sómy, podle kterého se jedná o rostlinu nemající kořeny, větve, listy ani květy, ale pouze bílý stonek s červenou hlavou pokrytou bílými „slzami Indry", která roste daleko na severu (v afgánských horách.) Tím prakticky nezpochybnitelně dokázal, že sóma je muchomůrka červená.

Rgvéda nám dává obraz o náboženských představách a rituálech indické větve Árjů, v jejichž náboženství měla sóma výhradní postavení. Většina halucinogenních rostlin byla považována pouze za prostředníka pro styk s bohy, sóma však představovala přímo ztělesněného boha a byla dokonce třetím nejvyšším božstvem v indickém pantheonu. Samotný obřad mohl být vykonán jen třikrát za život jednoho člověka a obětovat sómu mohli jen nejbohatší jedinci, neboť byla v Indii velmi drahá (cena převyšovala několik kusů hovězího dobytka).

Samotný rituál obětování (užití) muchomůrky je sestavou celé řady rituálních praktik, které při nejjednodušším obřadu trvaly čtyři dny, v případě velkých a důležitých obřadních praktik trvaly přípravy až několik měsíců. Houba se užívala výhradně usušená (čerstvá byla považována za jedovatou), nejčastěji v podobě nálevu, který se připravoval rozdrcením sušené houby mezi dvěma kameny a vzniklý prášek se několik hodin louhoval ve vodě. Následně se roztok scedil a postup několikrát opakoval. Vyrobený nažloutlý nápoj se užíval s mlékem, medem, nebo rozpuštěným máslem. Další způsob užívání rozšířený především v Americe mezi indiány se provádí tak, že žena vezme do úst sušenou houbu a uválí z ní kuličku, kterou následně vloží muži do úst a ten ji spolkne. Indiáni také věděli, že účinná látka opouští tělo v nezměněné aktivní podobě, a proto bylo součástí obřadů rituální pití moči intoxikovaného jedince.

Kromě Árjů a indiánů užívaly a dodnes v prakticky nezměněné podobě muchomůrku užívají také sibiřské kmeny pastevců sobů. O jejich legendách a rituálech nám zanechal zajímavé svědectví jistý švédský důstojník, který byl roku 1730 zajat kmenem Korjaků. Mimo jiné také zaznamenal legendu o údajném vzniku muchomůrky, podle které jejich hrdina, velký krkavec jednoho dne chytil velrybu. Úlovek byl však příliš těžký, a proto mu bůh Vahijinin (jehož jméno znamená „bytí existence") poradil, aby na posilněnou pozřel duchy wapaq. Vahijinin plivl na zem a všude, kam dopadly jeho sliny, se objevili malí duchové wapaq - bílé houby s červeným kloboukem, na nichž Vahijininovy sliny zářily svou bělostí. Když velký krkavec wapaq pozřel, okamžitě se stal neobyčejně silným a prosil „Mocný wapaqu zůstaň s námi na věky věků." Poté nařídil svým lidem, aby se bedlivě učili všemu, čemu je wapaq může naučit (A. Hoffman, R.E. Schultes - Rostliny bohů). Sibiřané ji tedy považují za osobní dar od bohů. Její výhradní postavení jakožto jediné látky měnící vědomí narušil a na mnoha místech zcela vytlačil alkohol hojně importovaný z ruských metropolí.

Samotný stav účinku houby se dá rozdělit na dvě pomyslné části. Následující popis je důsledkem velmi silné intoxikace (podle biotox.cz).

První údobí - excitační - se začne projevovat 1 až 4 hodiny po požití (s variací od 30 minut do 7 hodin) a je charakterizováno pocity intenzivního horka (intoxikovaný touží po ochlazení) a mravenčení na celém povrchu těla intoxikovaného, později necitlivostí. Končetiny se intoxikovanému jeví téměř nehmotné, zdá se mu, že je nadnášen nebo hnán neznámou silou, dostavuje se touha po pohybu, otáčivá závrať a pocit létání. Současně s tím dochází ke ztrátám síly. Pohyby, především pak chůze, se stávají brzy nekoordinovanými, intoxikovaný neudrží v rukou ani lehké předměty. Stav je podobný silné alkoholové opilosti. Objevují se poruchy hmatu až hmatová necitlivost. Stupňuje se psychické vzrušení, dochází ke ztrátě kontaktu s okolím a objevují se halucinace. Stupňuje se též hybný neklid provázený bezúčelnými pohyby, dochází ke křečovitým záškubům a grimasám obličeje.

Poruchy vnímání se mimo jiné projevují černobílým, žlutým, modrým nebo fialovým viděním. Do dálky je vidět nezvykle ostře, jasně, a to i při slabém osvětlení. Zdá se, že blízké předměty se zvětšují. Obraz je zdánlivě plastický. Dochází též k zvukovým halucinacím a hyperakusii (intoxikovaný se například domnívá, že slyší tikot hodin z vedlejší místnosti). Otrávený je stále v kontaktu s okolím, uvědomuje si skutečnost svého stavu, má vzrušenou náladu, je mnohomluvný, častokrát opakuje slova nebo celé věty, které uslyšel v okolí. Vzrušení se stále stupňuje, postižený ztrácí vědomí a kontakt s okolím. Toto stádium otravy končí někdy delirantním obrazem, ve kterém může intoxikovaný agresivně vystupovat vůči svému okolí. Po vybití sil zmalátní, a pak upadne do stavu podobnému spíše bezvědomí než spánku (viz druhé údobí). Co prožívá od tohoto okamžiku ve formě snů, dovede obvykle popsat jen zčásti, nebo vůbec ne.

Jeden intoxikovaný vyprávěl, že „existoval ve formě dvou osob, z nichž jedna pozorovala, co dělá druhá". Další postižený si v tomto stádiu připadal umístěn ve velké bílé koulí závratnou rychlostí se otáčející mezi rotujícími červenými koulemi. Když na člověka toxické látky působí ve spánku, mívá halucinační sny spojené s pocitem přechodu do posmrtného života nebo s pocitem depersonalizace.

Druhé údobí - komatózní - je provázeno různě hlubokým spánkem, zvýšenou nervosvalovou dráždivostí a poklesem krevního tlaku. Postižený klidně leží, tělesná teplota klesá, dýchání je rychlé a ztížené. Celá otrava trvá asi 24 hodin. Období uzdravování začíná probuzením, postižený si většinou nic nepamatuje, nebo si je vědom, že přestál těžký snový stav. Po probuzení ze spánku mívá postižený často pocit reinkarnace. Pociťuje bolesti hlavy, ochablost, často se dostavují depresivní stavy. V období odeznívání intoxikace často přetrvávají i několik dní poruchy koordinace pohybů, poruchy vidění a poruchy řeči. Nejčastější příčinou smrti při otravě muchomůrkou červenou je, vedle řady dalších komplikací, selhání srdce a zástava dechu. Náhodná otrava končí smrtí podle statistik v 2-5% případů, hlavně u dětí a starších osob. Proto je velmi nebezpečné užívat muchomůrku ve vysokém, či nízkém věku, při srdečních potížích a podobně.

V lidovém lékařství byla tato houba používána jako diuretikum, proti otokům a jako halucinogen. Pozdějšího využití se jí dostalo v novověké homeopatické praxi k léčení celé řady nemocí a fyziologických poruch.

Chemické složení muchomůrky červené se podařilo určit zhruba před sto lety. Původně byl za hlavní účinnou látku považován muskarin. To byl však omyl, neboť hlavní aktivní látkou je alkaloid muscimol. Čerstvá muchomůrka obsahuje také vysoké množství kyseliny ibotenové, která je většinou zodpovědná za silné žaludeční křeče. Sušením houby však dochází k chemickým změnám, při kterých se kyselina ibotenová mění na psychoaktivní muscimol.

Vzhledem k tomu, že muchomůrka červená patří do rodu, který má za následek až 95% smrtelných otrav houbami je velmi nebezpečné sbírat mladé plodnice potažené bílou slupkou, u kterých není jisté, o jaký se jedná druh. Nejbezpečnější je však nejíst muchomůrkovité houby vůbec.