ZÁVISLOST NA MARIHUANĚ A ODVYKACÍ

Míra a druh závislosti na konopných drogách se řeší již dlouhá desetiletí. Z dosavadních vědeckých výzkumů je zřejmé především to, že výsledky výzkumů, které byly realizovány na zvířatech příliš neodráží realitu závislosti u lidí.

Míra a druh závislosti na konopných drogách se řeší již dlouhá desetiletí. Z dosavadních vědeckých výzkumů je zřejmé především to, že výsledky výzkumů, které byly realizovány na zvířatech příliš neodráží realitu závislosti u lidí.

Dle současné české psychiatrie je nejběžnějším způsobem užívání marihuany užívaní nepravidelné (rekreační, víkendové), u kterého zůstává (a posléze jej opouští) většina konzumentů konopných drog, aniž by u nich vznikla závislost. Problémy pak mohou vznikat především při akutním užití (nevolnost apod.). Důležité také je, že většina konzumentů konopných drog dále nepřechází na jiné (tzv. „tvrdé") drogy, resp. v době, kdy konzument začíná užívat marihuanu, má již s tvrdou drogou (především s alkoholem) zkušenost.

Stupně závislosti a abstinenční příznaky

Závislost na konopných drogách byla zařazena jako samostatná diagnostická jednotka do řady diagnostických klasifikačních systémů, od roku 1987 byla např. Americkou psychiatrickou asociací doplněna do Diagnostického manuálu duševních poruch DSM-III a IV. Závislost je hodnocena ve třech stupních:

1) Závislost kompulzivní - je charakteristická narušením sociálních aktivit kvůli užívání drogy, užívání drogy je upřednostňováno na úkor ostatních zájmů a je užívána ve větších množstvích než uživatel zamýšlí.
2) Neschopnost ustat v užívání drogy - droga je přijímána bez schopnosti alespoň snížit dávky, k některým účinkům se rozvinula tolerance a snaha o abstinování je rychle vystřídána návratem k užívání.
3) Vysazení konopné drogy - vysazení je spojeno s abstinenčními příznaky a v příjmu drogy se pokračuje i přes potíže, které to přináší.

Samotný odvykací stav po odnětí konopných drog je stále nejasný. Biologicky orientovaní autoři se shodují v tom, že syndrom odnětí drogy se v případě právě konopí může projevovat nejčastěji podrážděností, nervozitou a tenzí, ztrátou chuti k jídlu a mírným snížením hmotnosti, neklidem a roztěkaností, problémy se soustředěním a poruchami spánku, kdy však v naprosté většině případů jsou tyto stavy poměrně lehké ve srovnání s jinými návykovými látkami a nevyžadují až na výjimky žádnou specifickou farmakoterapeutickou intervenci.

Mezinárodní klasifikace nemocí u chronických dlouhodobých uživatelů uvádí možnost výskytu úzkosti, předrážděnosti, třes napřažených rukou, pocení a bolesti svalů, avšak současně v diagnostických kritériích pro výzkum autoři klasifikace upozorňují, že se jedná o špatně definovaný syndrom.

Vzhledem k počtu pravidelných uživatelů u nás i v zahraničí pak problematika závislosti na konopných drogách nepředstavuje vážnější veřejno-zdravotní problém. Syndrom odnětí se u pravidelného dlouhodobého uživatele může projevit obvykle mezi 2. - 6. dnem po vysazení.

Větší část dnes známých a popsaných symptomů manifestujících se v rámci syndromu odnětí se upravuje v prvních 14 dnech po vysazení, nejdéle pak do měsíce. Syndrom odnětí se u konopí vyskytuje obvykle pouze u těžších a dlouhodobých uživatelů, tj. uživatelů aplikujících drogu minimálně ve frekvenci 4x týdně nebo více po dobu minimálně jednoho měsíce (častěji je však výskyt popsán u případů užívání v délce několika let). Obecně převládá názor, že pro vznik a rozvoj závislosti splňující diagnostická kritéria dle Mezinárodní klasifikace nemocí je nutné pravidelné užívání (minimálně 4x týdně) poměrně vysokých dávek THC (odpovídajících užívání hašiše nebo vysoce potentního konopí) po dobu několika týdnů, a ani takové excesivní užívání nemusí nutně ke vzniku závislosti vést. Výrazně se míře závislosti podílejí jak genetické, tak fyziologické, psychologické, sociální a v nemalé míře též kulturní faktory.

V naprosté většině případů jsou však stavy spojené se závislostí na konopí poměrně lehké ve srovnání s jinými návykovými látkami. Syndrom odnětí konopné drogy tak až na výjimky nevyžaduje (pokud se ovšem u pacienta neobjevuje jiná psychická či tělesná komplikace, např. v podobě výskytu psychické poruchy či onemocnění) žádnou specifickou farmakoterapeutickou intervenci.